Nad Richardem Wagnerem

pátek 10. květen 2013 19:15

se schylují nějaké mraky. Nedávno se v Deutsche oper am Rhein, jak zní oficiální název operního domu pořádajícího operní představení v Duisburgu a v Düsseldorfu, uskutečnila premiéra opery Richarda Wagnera Tannhäuser und der Sängerkrieg auf Wartburg, a jak už to u Wagnera a vůbec v 19. i 20. století bývalo, neobešlo se to i dnešní době bez skandálu. 

Režisér Kosminski celou inscenaci pojal jako provokativní vyřizování účtů s wagnerovským fenoménem, když nechal hlavní postavy konotovat s nacistickými symboly a hrůznými skutky německého fašismu. Opera byla stažena do koncertantního provedení a režisér vedení nařkl z omezování umělecké svobody. Skandál explodoval o to silněji tím spíše, že v celém světě a zejména v Německu slaví 200. výročí narození Richarda Wagnera, které připadá na 22. května a zároveň si v těchto dnech připomínáme konec II. světové války rozpoutané právě nacistickým Německem.

Těžko říci, co inscenačním zpracováním chtěl režisér říci, neboť jsem představení neviděl, a nemá moc cenu o tom spekulovat. Jestliže bylo několik diváků otřeseno natolik, že muselo údajně vyhledat lékařskou péči, soudím, že je nazdvihl přístup, který se snaží spojit Wagnera s Hitlerem, ačkoli se oba pánové nemohli ani potkat.

Neštěstí pro operní svět je dáno tím, že Richard Wagner byl oblíbencem Hitlera,který má na rukou krev milionů obětí a hlavní odpovědnost za zničující kataklyzma druhé světové války. Neštěstí je v onom spojení, který činí inspirátora jakoby spoluodpovědným za činy toho, koho inspiruje.

Jaký asi je pravdivý obraz skutečnosti? Richard Wagner nemůže být odpovědný za zločiny, které nespáchal. Celá záležitost vypovídá maximálně o dobrém Hitlerově vkusu, nikoli o Wagnerově odpovědnosti za nacismus. Důvod, proč se dnes v celém civilizovaném a kulturním světě poslouchá Wagner tkví v neobyčejné kráse jeho tvorby a v nevšední genialitě skladatele. Máme-li se ptát, zda-li vůbec Wagner byl inspiračním zdrojem pro Hitlera, pak se musíme podívat na prameny téhož: jak nacistické ideologie, tak Wagnerovy tvorby. A nejen Wagnerovy, ale také tvorby dalších hudebních německých autorů, ale také a zejména literárních, výtvarných atd. celého 19. století. A nejen německých autorů, ale také například autorů českých.

Období 19. století se vyznačovalo bujarým romantismem, které spolu s „jarem národů“ předznamenávalo státoprávní myšlenky a tendence vedoucí nejprve k iredentě a později ke vzniku evropských národních států. Richard Wagner se na této cestě podílel a se svatým zápalem hledal takové literární zdroje, které „ukáží“ velikost národa, ke kterému se počítal. Inspiračním zdrojem mu byly hrdinné dějinné ságy z raného středověku, zejména Píseň o Nibelunzích, islandská Edda, Legenda o sv. Grálu a rytířích Kulatého stolu. Tyto zdroje přetavil díky svému talentu a pečlivou prací s námětem – do kterého vkládal jen to, co se mu dramaticky hodilo - ve vlastní libreta, která se hemží aliteracemi a mluvou, které dnešní Němec ani nerozumí a zhudebnil je takovým způsobem a v takovém rozsahu, že ho svět uznal jako jednoho z největších hudebních skladatelů, ne-li jako největšího skladatele vůbec. Je autorem podivuhodně dodnes platné teoretické knihy Opera a drama či předchozích textů či předcházejících spisů Umění a revoluce a Umělecké dílo budoucnosti.  Pod vlivem usilovného studia řeckého divadla vytvořil ucelenou teorii, která předpokládá vyvážený soulad všech jevištních prvků s hudbou (Gesamtkunstwerk), aby ji posléze – byv pod vlivem filosofie Schopenhauera – odmítl a přiznal hlavní roli jen hudbě samotné. Jeho talent se zkrátka neomezoval jen na skladbu.

Wagner byl antisemita, a těžko to omlouvat banálním, leč pravdivým poznatkem, že antisemitou byl v jeho době kde kdo a zdaleka to nebyli jen Němci. Podstatné je, že i kdyby toto nebylo o něm známo, není důvod si myslet, že by se nestal Hitlerovým oblíbeným autorem.

Adolf Hitler jako mladíček, pocházeje z rakousko-německého pomezí, jež nemohlo být víc provinční tehdy jako dnes, jezdil na operu do Lince. Tam zřejmě poprvé zhlédl Wagnerovu operu Lohengrin a byl jí učarován stejně, jako kdysi bavorský král Ludvík II. Wittelsbach. Ten se dal Wagnerovi později natolik všanc, že vinou velkorysých dotací do Wagnera zruinoval bavorskou státní pokladnu.  Takový vliv má Wagnerova hudba. –

Historikové mají za prokázané, že se Hitler v letech 1913 – 1917 vůbec antisemitismem nezabýval, ačkoli již v této době objevil Wagnera. Hitler prý měl v té době slabost pro židovské skladatele jako byl Felix Mendelsohn – Bartholdy či Jacques Offenbach, a dokonce velmi hájil židovského dirigenta (a skladatele) Gustava Mahlera pro jeho interpretaci Wagnerovy opery Rienzi, kvůli které se pod ním houpalo křeslo šéfa Vídeňské dvorní opery. V Hitlerově bídné duši již tehdy zrálo odhodlání, které spolu s jeho vojáckou zkušeností a ponížením s prohry Německa a výsledků první světové války spoluurčovalo politický rys jeho pozdějšího angažmá a který na začátku jeho chmurné kariery vypučel podivnými květy v podobě násilné nazis- ideologie, jejímž hlavním těžištěm je „velikost“ německého národa a podmínkami pro jeho přežití a rozvoj nejen odmítání „židovstva“, ale také plán na „Vernichtung“. Sekundárním rysem této ideologie byl socialismus populisticky orientovaný na co možná nejširší cílovou skupinu, jenž se o ni ucházel úplně stejně, jako konkurenční ideologie bolševická.

V době, kdy Richard Wagner promýšlel postavení člověka ve společnosti a ptal se, jaká by měla být úloha moderního divadla ve společnosti, Hitler ještě nebyl na světě a Německo vpravdě neexistovalo. Celé území bylo fragmentováno na bezpočet drobných knížectví, vévodství, markrabství, svobodných států a zemiček, z nichž největší bylo chudé Bavorsko, konkurujíc v německém prostoru spíše území dnešního Horního Rakouska, než bohatému Sasku a vojáckému Prusku a Braniborsku. Ve Výmaru byl Goethe jeden čas předsedou vlády místního vévody a každý člověk potřeboval na to, aby se podíval do sousedního kraje pas a potřebná povolení.  V českých zemích probíhal emancipační boj s opačným znaménkem: orientován proti německému „živlu“ a proti Habsburskému státnímu domu. Ve stejné době tvořili svá díla Richard Wagner i Bedřich Smetana a i o generaci mladší Antonín Dvořák (který jednou zažil Wagnera dirigovat orchestr, ve kterém hrál Dvořák na violu a byl jím a jeho slávou tak zaujat, že ho ulicemi noční Prahy pronásledoval), a zatímco probouzející se národní ideje uchvacovaly tyto skladatele, projevující se ve své hudební tvorbě zvukově velmi podobně, z hlubin v evropských národech začínala vyplouvat xenofobie.

Richard Wagner byl v dobách svého mládí zarytým nepřítelem zavedených pořádků, které chtěl svrhnout. V době, kdy se vypracoval na šéfa saské královské dvorní opery, pomáhal anarchistovi Bakuninovi vést spolu s dalšími sedmi lidmi revoluci na drážďanských barikádách a po té, co byla revoluce poražena, byl nucen své místečko opustit a emigrovat. Wagner odsuzoval stejně židy jako feudály či buržoazii (což mu později vytkl jeho přítel Friedrich Nietzche, když už jako slavný skladatel jezdil do „svého“ Bayreuthu pyšně bok po boku s císaři), a autor tohoto textu by dal krk na to, že kdyby dnes Richard Wagner žil, byl by levičákem úplně stejně, jako tenkrát. Akorát by nebyl vášnivým nacionalistou, obviňujícím svět a židy z ničení němectví, ale multikulturalistou skládajícím kantáty obětem holocaustu.

Richard Wagner věřil, že změní svět. Když se mu to nepodařilo a když prozřel, začal skládat „jinak“. Obrátil se k východním naukám (jak typické pro tuto sortu lidí i dnes) a hledal svůj klid, „Wahnfried“, klid od šílenství světa. Wagner nepochybně nebyl zlý člověk a veškerá jeho tvorba podtrhuje jeho hluboký duchovní život.

Nelze vinit donekonečna Richarda Wagnera za to, že svou hudbou (nikoli politickým přesvědčením! Wagner byl levičák, Hitler levici k smrti nenáviděl) měl do budoucna vliv na Hitlera. Měl vliv i na mě a na stovky tisíc lidí, rozesetých po celé planetě a od doby, kdy se jeho opery hrají.  Hitler měl prostě rád romantickou hudbu a kdyby si opravdu chtěl z Wagnera brát příklad, viděl by pro své světovládné ambice v jeho tvorbě velmi varovný leitmotiv. Celý „Ring“, jak wagneriáni familierně nazývají čtyřdílnou operu Prsten Nibelungů (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů), se opírá o tajuplnou moc Prstenu, která spočívá v ovládání lidí. Je předpovězeno, že kdo se zmocní Prstenu, musí se zříci lásky (nebo se láska zřekne jeho, to je jedno), bude mít s Prstenem jen trápení a nakonec to stejně skončí smrtí. Soumrakem bohů.

Hitler si zjevně toto varování bájné Erdy, postavy věkověčné pramáti radící a varující Wotana, aby se zřekl Prstenu, nevzal k srdci a zmocniv se Prstenu, rozehrál hru, na jejímž konci  byla Hitlerova sebevražda v jeho vlastním bunkru ve vládní čtvrti města, ze kterého chtěl vládnout celému světu. Nekončí přesně takhle poslední část tetralogie Prsten Nibelungů? Hagen se vrhá za Prstenem do vod Rýna a spolu se všemi bohy zaniká v příšerném kataklyzmatu tento svět. Svět božské Valhally, a na obzoru vidíme úsvit. Úsvit lidstva.

Řekl bych, že symbolika tohoto poselství musela být Hitlerovi dobře známa. Co se mu  vrtalo hlavou, dříve než to byla vypálená kulka z vlastní pistole, není známo. Ale troufám si říci, že své poslední dějství si chtěl užít: romanticky, v duchu olbřímí tragédie kterou rozpoutal a která ho nakonec semlela. Proto také neodjel z Berlína a zůstal tam až do chmurného finále.  Hitler chtěl naplnit svou jevištní roli.

Co říci na závěr? Richard Wagner není odpovědný za zločiny Adolfa Hitlera, protože žil v jiné době, která mu předcházela.  Wagnerova tvorba neukazuje žádné zlo, kterému by skladatel fandil, naopak, zobrazuje pure love (Tristan a Isolda), vykoupení skrze lásku (Tannhäuser, Lohengrin), vykoupení skrze soucit (Parsifal) a jevištním způsobem odsuzuje veškeré páchané násilí, ať už vyplývá z řádu světa nebo ze smluv (jevištní tetralogie Prsten Nibelungův). Ukazuje maximálně na to, že Adolf Hitler měl dobrý hudební vkus a v hlubinách své mrzké duše byl romantik. Toť vše. Že to z něho neudělalo lepšího člověka? No neudělalo.  Mlátit za to Wagnera po hlavě, byť v rámci inscenačního záměru, je přežilé. Ale přiznám se, že bych chtěl ono představení Tannhausera vidět.

Tomáš Jubánek

JAPSlušný a vzdělaný Hejno:14:5113.5.2013 14:51:23
Lída V.Pane Jubánku,11:0313.5.2013 11:03:16
josef hejnaPro Pavlíka:09:2513.5.2013 9:25:26
Tomáš Jubánekad: Jirka B.23:2412.5.2013 23:24:37
Tomáš Jubánekad: JAP,23:1812.5.2013 23:18:26
josef hejnaPřečetl jsem se zájmem.08:4212.5.2013 8:42:43
La.MichaelaTrochu jinak o hudbě08:1112.5.2013 8:11:10
ZipPěkný článek, naprostý souhlas20:5811.5.2013 20:58:54
Tomáš Jubánekad: NULI18:5611.5.2013 18:56:14
NULIPane Jubánku,16:0411.5.2013 16:04:23
La.MichaelaRáda jsem si článek přečetla.14:4111.5.2013 14:41:35
Jirka B.Článek u mne vyvolal dvě hlavní úvahy:10:0811.5.2013 10:08:14
Lída V.Jsem na tom podobně:23:4810.5.2013 23:48:49

Počet příspěvků: 16, poslední 13.5.2013 14:51:23 Zobrazuji posledních 16 příspěvků.

Tomáš Jubánek

Tomáš Jubánek

o věcech veřejných

člen zastupitelstva Městské části Praha 2 (ODS), předseda Komise kultury Rady Městské části Praha 2 člen Společnosti Richarda Wagnera (SRW) člen mužského pěveckého sboru Doodles

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě poslouchám

  • opery

Oblíbené stránky